Historie chromoterapie

HISTORIE COLORTERAPIE A CHROMOTERAPIE A JEJICH PRŮKOPNÍCI

Význam vztahu člověka k barvám byl v dějinách zkoumán již od dob antiky. Zajímal především umělce, vědce, psychology a na ně navazovali i lékaři. Použití barev patří k nejstarším formám léčebných praktik, neboť už starověké kultury věřily, že barvy a jejich kombinace mohou působit na naše zdraví, a to hlavně přes naši psychiku, ale nejenom ji. Jak některé archeologické nálezy dokumentují, lidé znali souvislost s barvami již v dobách před více než 10 000 lety. Léčení barvami se praktikovalo již v dávné Atlantidě. Toto umění směli provozovat pouze kněží, kteří byli zároveň lékaři a znali zákonitosti těchto energií. Ale léčením barvami se zabývali i ve starém Egyptě. V Egyptských chrámech se vztyčovaly zvláštní diagnostické místnosti, do kterých svítilo sluneční světlo a lámalo se na barvy světla. Nemocní pacienti byli umístěni do těchto zvláštních léčebných místností a byli zaplavováni vhodnými barvami, které byly přiřazovány jejich nemocem.

Egyptští lékaři ale využívali i jiných poznatků o barvách, a to tak, že předepisovali pacientům nošení určitých barev při léčení různých tělesných problémů. Řekové prováděli podobné praktiky, když vystavovali nemocné lidi slunci, protože právě tak věřili v léčebné vlastnosti slunce. Budovali léčebné chrámy či lázně a v nich budovali zvláštní komory, kde bylo směřováno světlo na tělo, tak jak to činí dnešní laserová terapie. Takto se snažili léčit různé fyzické a psychické potíže.

Ve starověké Indii se k léčení zase používaly minerály a barevné drahokamy. Určitý význam měla i abatyše Hildegarda z Bingenu, která zapojila drahé kameny do celostní léčby. Spojuje léčbu těla společně s léčbou duše. I ona si uvědomovala, že barvy v drahých kamenech ovlivňují naše zdraví.

K léčení se používaly i léčebné a harmonizační obrazy v podobě mandal. Už mnohé staré národy věděly o síle schované ve středu mandal a uměly je využít a brali to jako jeden z terapeutických nástrojů. Tyto obrazy neměly funkci jenom něco informovat, ale navodily vnitřní klid, harmonii a uspokojení a pomáhaly ovládat emoce, což se hodně používalo při psychických potíží. Ale nejenom psychické potíže, protože už v té době věřili, že duše a tělo je jeden celek.

V těchto starověkých kulturách se tedy používalo, jak přímé léčení tzn.vystavovali pacienty slunečnímu záření nebo byli umístěni v komorách, do kterých pronikalo sluneční záření přes barevné sklo. A dále nepřímé léčení - při kterém byla pacientům podávána barevně upravená voda, různé barevné masti a oleje, barevné oblečení, pomocí šátků jim byly převazovány rány. Pacienty se střevními potížemi natírali třeba žlutým jílem apod. Těmito způsoby dodávali energii, povzbuzovali, zmírňovali nemoci, pomáhali zklidnit bolesti apod. Léčebného účinku barev nebylo využíváno ale jenom v lékařství samotném, nýbrž i v kosmetice.

Nemusíme ani chodit daleko do minulosti. Ještě nedávno naše babičky používaly prastaré zvyky z lidového léčitelství, kdy například převazovaly obklady a obvazy modrým šátkem, protože právě modrá má antiseptický, ochlazující, stahující a hlavně uklidňující efekt. Ale když se podíváme na dnešní dobu propojenou s barvami, tak se stále používá ve zdravotnictví zelená barva (uklidňuje, zotavuje, regeneruje), psychologové spolupracují pomocí barev na odkrytí různých psychických či emočních problémů se svými pacienty, ve školách jsou vymalovány třídy určitými barvami, aby podnítili děti být více ve střehu apod.

Jak už jsem uvedla, význam vztahu člověka k barvám byl v dějinách zkoumán již od dob antiky. Zajímal především umělce, vědce, psychology a poté i lékaře. Ráda bych zde uvedla jen ty nejznámější.

PRŮKOPNÍCI A OSOBNOSTI BAREVNÉ LÉČBY COLORTERAPIE A CHROMOTERAPIE

Angličan Isaac Newton (1643 -1727), který je zakladatelem klasické fyzicky. Jako první prozkoumal povahu a vlastnosti světla. Zjistil, že se paprsek bílého světla při průchodu optickým hranolem rozkládá na sedm spektrálních barev. Necháme-li tyto barvy duhy znovu projít obráceně postaveným hranolem, sjednotí se zpět v bílé světlo. Newton pohlížel na barvy jako na čistě fyzikální jev. Kdežto jeho pokračovatel Goethe zkoumal barvy zase z psychologického hlediska.

Johann Wolgang von Goethe (1749 -1832) je považován za zakladatele moderní teorie barev, a to z pohledu psychiky. Goethe věděl, že barvy ovlivňují lidskou psychiku a působí na náš vnitřní život. Goethe vnímal nitro jako neoddělitelné spojené s vnějškem - tedy barvu chápal jako projev vnitřního

a vnějšího světa člověka. Dospěl k poznání, že barvy musíme prožít, abychom cítili její působení.

Dr. Rudolf Steiner (1861 -1925), velkým obdivovatelem J.W. Goetheho, a proto navázal na jeho práci. Zabýval se lidským potencionálem, v jeho centru zájmu byly děti, mládež a oblast výuky. Rozpracoval barevnou schému učeben, které přizpůsobil podle věku studentů. Barvy považoval barvy za účinný prostředek rozvoje spirituální stránky osobnosti. Je tak tedy průkopník spirituální vědy. Rovněž zkoumal, jak tělo ovlivňuje naši povahu a jak lze jeho nerovnováhu vyléčit. Byl zakladatelem antroposofického lékařství. Co se týče léčení, tak svých poznatků využil v centru duchovního vzdělání v Dormachu ve Švýcarsku, kde byly skleněné barevné okna, díky nimž si mohl každý uvědomit účinků barev.

Prof. dr. Max Luscher (1923), je psycholog a psychoterapeut, který je známý pro svůj výzkum a výuku v oblasti barev. Posunul dále myšlenku barev a jejich vliv na osobnost. Ve svých studiích zjistil, že barva třeba na obalu výrobku přímo koresponduje s potřebou koupit daný produkt. Tím poukázal, že barva a psychika jsou spolu úzce spojené a také, že každá barva má schopnost vyvolat určitou reakci. Hlavně je celosvětově uznávaný pro vynález barevného testu, který se i po něm nazývá. Představil ho na Mezinárodním psychologickém kongresu v Lausanne. Tento test vznikl na základě pětiletého výzkumu vnímání barev zdravými osobami a lidmi s psychickým onemocněním. Tento test pracuje s preferencemi barev, na jejichž základě je možné diagnostikovat základní charakteristiky osobnosti. Později byl vydán knižně a byl přeložen asi do třiceti jazyků.

Koncem 19. stol. vyšla díla, která se zabývala působením barev na nálady a pocity. Zhruba v polovině 20. stol. se objevily první výzkumy a testy, které se opírají o podložené psychologické teorie barev na základě podložených zkušeností a pozorování. Základem pro léčení barvami je nastudování literatury, která se zaměřuje na psychologickou teorii barev. Určitě nejznámější literaturou je Nauka o barvách od Goetha, jelikož z ní vychází další publikace dostupné u nás v ČR, např. Dobrodružství barvy, Ivana Božková nebo Svět barev Petra Pleskotová. Tyto knihy shrnují barvy v několika odvětvích.

Nyní se přesuneme k tématu přímo vlivu barev na naše zdraví, tedy konkrétně colorterapii a chromoterapii. Tam mezi nejznámější osobnosti patří:

Angličan Sir Wiliam Herschel (1738 -1822), objevil, že různé vlnové délky vytvářejí různé teploty. Červená je tedy se svými nejdelšími vlnami nejteplejší barvou. A dále zkoumal, co se stane, když člověk nechá barvu působit na své tělo. Jsou tak přinášeny určité frekvence, které lidské tělo pohlcuje a ty pak mohou vyvolat odpovídající reakce. Každá buňka v lidském těle může reagovat na barevné vlnění. Takto jsou uvolňovány informace, které jsou schopny dodat sílu nebo poskytnout klid.

Američan Edwin D. Babbit (1828 -1905), průkopník moderní chromoterapie. Byl přesvědčen o léčivých účincích barev. Napsal knihu Podstata světla a barev (o léčení barvami). Babbit tak ucelil teorii léčení s barvou. Použil červené světlo jako povzbuzující prostředek, zejména na krev a v menší míře na nervy, žluté a oranžové světlo jako nervové stimulanty a modré a fialové jako uklidňující na všechny systémy včetně protizánětlivého účinku. Dále předepisoval červenou při ochrnutí, při fyzickém vyčerpání a chronickém revmatismu, žlutou jako projímadlo a také lék při bronchiálních potížích, modrou na zánětlivé procesy, ischias, bolest hlavy, podrážděnost, úžeh apod. Babitt také vyvinul několik zařízení. Jedno z nich je třeba chromalumu, což je komora, ve které lidé seděli a nechali na sebe působit světlo pronikající místnosti skrz barevné sklo. Také vyvinul metodu solarizaci, což jsou elixíry vody ozařované slunečním světlem přes barevný filtr. Tvrdil, že tyto elixíry s konkrétním barevným filtrem mají velký přínos pro léčebný výkon. Jeho práce barevným léčením se ukázala jako komplexní, jak pro fyziologický tak i psychologický přístup.

Indický vědec Dinsham P. Ghadiali (1837-1966), další ze zakladatelů novodobé barevné terapie. Na počátku 20. století zjišťuje, že každý tělesný orgán může být stimulován nebo utlumen určitou barvou. "Podstatou barevné terapie je, že různé části těla jsou stimulovány energií, když je vystavíme vlivu určitých barev, a tímto způsobem dochází k léčení. Léčba barvami probíhá přes auru a hlavně přes čakry, protože čakry mají důležitý vliv na fungování těla," takto to vysvětluje Richard Webster. Tedy určitá oblast těla reaguje na jednotlivé barvy, tyto oblasti jsou podobné, čemu naši předkové říkali čakry. Pokud je narušena tato rovnováha, vyskytují se fyzické a psychické problémy. Ghadiali vydal knihu, kde popisuje úplnou doktrínu chromoterapie.

Lékař, věděc a profesor Niels Finsen (1860 - 1904) soustředil se na výzkum fyziologických účinků různých druhů světel a u některých z nich objevil léčebné účinky. Začal tak léčit pomocí koncentrovaného světla lampy. Počátkem dvacátého století se světelná terapie dostala do popředí zájmu, když Finsen získal v roce 1903 Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii v oblasti fototerapie za  léčbu chronické tuberkulózní kožní onemocnění pomocí světla a barev. Od té doby si lékařská věda uvědomila, že světlo a barvy pomáhají léčit kožní nemoci, popáleniny, různá zranění, regulovat krevní tlak, a také ulevují od bolesti. Kromě toho Niels Finsen prokázal, že barevné chvění, která procházejí lidským tělem v něm, vyvolávají výrazné reakce. Řada pokusů prokázala, jak je to u vnímání barev u slepců. Niels Finsen se tím rovněž zabýval a přišel s tím, že když člověk vstoupí do červeně vymalované místnosti, jeho teplota a tlak se zvýší. Když vejde do pokoje modrého, klesnou. Takže se vyslovil, že nejde o žádné šarlatánské hrátky hrstky vyznavačů nadpřirozených jevů

Theo Gimbel (1920 - 2004) byl nejvýznamnějším a největším průkopníkem a vedoucí autoritou současné barevné terapie a léčení. Navázal na starověké ezoterické nauky a výzkumu a navázal na mnoho předchůdců. Inspiraci ale hlavně našel v poznatcích Rudolfa Steinera a Goetha a vytvořil vlastní barevnou terapii. K jeho přínosu patří propojení určitého elementu s konkrétní barvou a tvarem. Např. čtverec modré barvy má jinou energii a význam než modrý kruh nebo trojúhelník. Kromě toho probudil zájem o barevnou a světelnou terapii (rok 1970). Zavedl různé praktikované metody diagnostiky a terapie. Rovněž se soustředil pozornost na oblast léčby, ale i prevence. Byl vlastně pokračovatelem Babittovy práce. Dále je autorem několika knih o barvách a světle, a to také vyučoval ve Velké Britanii. V roce 1984 založil Mezinárodní asociaci barevné léčby, což je světově uznávaná organizace. Ve Velké Británii založil univerzitu barevné terapie a měl i svoji kliniku. Působil hlavně ve Velké Británii. Zemřel teprve v roce 2004.

                                                                                                                                     autorka článku

                                                                                                                                     Petra Mičulková 

                                              Prosím nekopírujte tento článek na jiné webové stranky !!!!